„V přírodě, ve vesmíru i v našem těle existují systémy, které neustále tíhnou k nastavení rovnováhy. Stejně tak je nekonečný proud situací, které tuto rovnováhu narušují. Vše ve vesmíru je v polaritě a snaha dosáhnout rovnováhy způsobuje pohyb. Ano, stojí za povšimnutí, že ve vesmíru je vše v neustálém pohybu, vesmír není nikdy v klidu. A je jedno, jaké zvolíme měřítko, jestli budeme pozorovat mikrokosmos nebo makrokosmos. Vše rotuje, obíhá, proměňuje se. Bez polarity by nebylo pohybu, bez polarity by nebylo ani života, bez polarity by neexistovala svobodná volba.“

„I lidský pocit štěstí je určitým stavem rovnováhy, vyváženosti, blaženosti... Co není v rovnováze, to nemůže být šťastné. Skutečným štěstím není krátkodobý excitovaný stav, který si můžeme i snadno vyvolat. Skutečné štěstí je stav, kdy prožívám vnitřní klid a uspokojení z toho, že vše do sebe zapadá, vše v tu chvíli důležité je v rovnováze. Je zajímavé, že pro tento stav se můžeme i rozhodnout. I když nemám možnost si vybrat, co se mi děje (a to je dost často), tak vždy mám možnost si vybrat, jak na to budu reagovat.“

Není mým záměrem shrnout obsah knihy, polemizovat s autorem nebo nalákat čtenáře. Mou touhou je odhalit, co mi kniha dala, na co mě upozornila a v čem mě nasměrovala, a to nejenom v pracovním životě. Pracovní a osobní rovina se totiž v knize hodně prolíná. Myšlenky a principy, se kterými kniha pracuje, vychází z běžného osobního života každého z nás, není to žádné sci-fi. Proč by se lidé měli v práci chovat jinak než doma? Proč by měli ctít jiné principy, nebo proč by měli zapomínat na smysl svého vlastního počínání? A hlavně, proč by měli odevzdávat své schopnosti a svou sílu jenom proto, že třeba právě nestojí na kapitánském můstku nebo dostatečně vysoko? Vždyť přece každý kapitán dokáže se schopnou posádkou mnohem víc než zcela sám. Protože pokud má na své palubě schopné lidi, kteří znají své řemeslo a je jim blízká jeho cesta, je to krásná plavba. To jsem měla možnost letos zažít na vlastní kůži na opravdovém moři. 

Každou firmu nebo společnost jsem se naučila chápat jako živý propojený organismus, jako tým na takové lodi. A pokud se spolu lidé nedokáží domluvit a vyjasnit si stanoviska, pak spolupráce, respektive plavba, moc hladká není. Co mně jako zaměstnanci a manažerovi na různých úrovních řízení asi nejvíce chybělo v průběhu mé dosavadní praxe, bylo objasnění kam a proč plujeme, zviditelnění vize společnosti nebo její zpřesňování. Byla jsem často svědkem neuvážených rozhodnutí pro rozhodnutí, tvrdosti některých nařízení a často promarněných příležitostí na spolupráci. Byla jsem typ, který se moc neptal, proč pracovat, hlavně, že mohl něco dělat. Neptala jsem se skoro vůbec po smyslu, myslela jsem si, že pracovat stačí. Život mi však ukázal, že jenom pracovat nestačí, a že striktně oddělovat práci a soukromí jednoduše nelze. 

Když jsem měla možnost přečíst si rukopis knihy, zamrzelo mě, že se tak nestalo o deset až dvanáct let dříve. Velmi pravdě-podobně by se pak můj život ubíral jiným směrem. Minimálně bych měla víc argumentů a otázek k rozhodnutím, která jsme s pracovním týmem dostali a realizovali. Víc bych zkoumala smysl oněch rozhodnutí a hledala nástroje, které se pro jejich splnění dají použít. Ano, musela bych se naučit víc ptát a víc se zajímat o to, co a jak společně tvoříme a kam směřujeme. Mnohem víc bych se soustředila na komunikaci s manažery i mým vlastním týmem. Musela bych odložit vlastní ostych a naplno se účastnit dění. 

Název knihy ve mně vyvolal vzpomínku na jednu větu: „Na světě je mnoho nešťastných lidí, kteří udělali všechno správně.“ Tehdy, při prvním setkání, jsem o ní dlouho přemýšlela a snažila se zapudit dojem, že se věta týká i mě. Dnes bych ji přidala do této knihy, protože mám pocit, že přesně vystihuje to, o čem je celý (ne)šťastný manažer nebo lépe (ne)šťastný člověk. Kniha totiž neříká, jak se z (ne)šťastného stát šťastným, ale vede nás k otázce, kde jsme se svého štěstí vzdali, kde považujeme starý úzus za správnější než vlastní úsudek. Ukazuje nám známé věci jinou optikou a, aniž by hodnotila, co je správné a co chybné, nabádá nás k zastavení a zamyšlení, k poodstoupení a nalezení něčeho, co jsme v našich pracovních nebo soukromých životech přijali za normu, o které už dávno nikdo nepochybuje. Vybízí nás, ať pátráme po tom, na co se většinou už neptáme a v čem jsme už dávno zapomněli hledat smysl. 

Mě na knize baví, že není jen o práci a o manažerech. Že vychází z osobního poznání fungujícího v soukromém životě, které přenáší do pracovního prostředí. A odtud si zkušenost, nebo třeba nadhled, bere zpět do osobního života. Protože v soukromí ne vždy umíme udržet odstup. To, co se nám děje, se nás většinou osobně dotýká a snadno podléháme emocím. Principy však fungují stejně tam i tam. Řekla bych proto, že jejich nositeli jsme právě my, jednotliví lidé. My je vnášíme do života, my s nimi pracujeme a naplňujeme je. My rozhodujeme, jak se k dané situaci postavíme. Z vlastní zkušenosti vím, že občas stojí hodně odvahy ozvat se a nechat se vidět. Přesto to stojí za to…